Právě se nacházíte v sekci: Zuřivý čolek > O oddíle > Čolek obecný

Poznáváme čolky

Čolek obecný (Triturus vulgaris) Na obrázku je Vlastík (larva). Čolek obecný je rozšířen po celé Evropě. Dorůstá 8 - 11 cm. Velmi hojný. Samec ve svatebním období nemá hřbetní lem tak hluboce vykrojený, při kořeni ocasu je lem neporušený. Samice klade obvykle od začátku května do června 100 - 250 vajíček jednotlivě na vodní rostliny. Larvy se líhnou po 2 týdnech. Metamorfóza za 3 měsíce. Dospělí ve vodě jen v době rozmnožování. Živí se hmyzem, červy, plži, ve vodě i pulci.

Autor: Sáhib

pulec

Čolek obecný / tečkovaný (Triturus vulgaris)

Znaky: Štíhlý čolek s drobnými končetinami a dlouhou hlavou se třemi podélnými rýhami. V období života ve vodě má hladkou kůži, na souši má kůži suchou a jemnozrnnou. Zbarvení samce: Hlava je světle a tmavě podélně pruhovaná, hřbet a boky jsou kovově zelené, hnědavé až černavé s tmavými, obvykle kruhovými a rozmytými skvrnami. Břišní strana těla je bělavá, uprostřed oranžová až červená a černě skvrnitá. Svatební šat: Tělo je zbarvené stejně jako na souši, všechny barvy jsou však intenzivnější. Nejnápadnějším znakem je vysoký, mezi očima nebo za nimi začínající zubatý nebo zvlněný hřeben na hřbetě, který přechází do podobného hřebene na ocase. Ocas vybíhá v delší či kratší špičku. Spodní hrana ocasu je nápadně oranžově červená a přechází do modré. Mezi prsty zadních noh jsou černavé, velmi široké kožní lemy. Samička má horní stranu těla obvykle jednobarevně okrovou nebo hnědou, často s malými tmavými skvrnkami, řidčeji se světlou oblastí uprostřed hřbetu. Břicho se často po stranách zlatavě leskne, uprostřed je žlutavé až červenavé, pravidelně s drobnými tmavými skvrnkami. Hřeben vyvinut není, ocasní lem je však značně široký. Celková délka tohoto druhu je 110 mm.

Rozšíření: Vyskytuje se od střední a sever. ní Evropy od střední Francie až po západní Asii. Na tomto rozlehlém areálu tvoří řadu poddruhů, jež lze někdy jen velmi nesnadno navzájem rozlišit. Protože se areály rozšíření na mnoha místech překrývají, jsou častí kříženci.

Prostředí: Rozšířen je zvláště v nížině, setkáme se s ním však i v pahorkatině a v horách. Jen zřídka žije nad 1000 m n.m. (např. na Balkáně!, v Korutanech snad žije i v nadmořské výšce 2250 m. Vzhledem k nárokům na prostředí je velmi přizpůsobivý. Žije v listnatých lesích, v parcích a na loukách stejně jako ve výše položených skalnatých, v létě skutečně suchých oblastech a v bezprostřední blízkosti lidských sídel (zde je běžný např. v návesních rybnících!. V době rozmnožování je odkázán na menší nádrže. Dává přednost čistým, mělkým, sluncem prozářeným a nepříliš chladným rybníčkům s hojnou vegetací, zaplaveným pískovnám a lomům i zarostlým, pomalu tekoucím strouhám. Proniká však i do méně přitažlivých dočasných, často znečištěných vod, ně. kdy i do hlubokých studní a dokonce do slabě brakické vody.

Způsob života: Během života na souši je možno čolky obecné vidět jen velmi zřídka, a to nejen proto, že žijí velmi skrytě, ale i proto, že jsou velmi drobní a aktivní jsou převážně jen v noci. Za dne se schovávají pod kameny, pod padlé kmeny a v mechu, v lidských sídlech často ve zdech ve štěrbinách, pod prkny a plechy na zemi a na podobných místech. Za dne je můžeme pozorovat mimo tyto úkryty jen za chladného a deštivého počasí. Čolci obecní se stěhují do vody hned, jak procitnou ze zimního spánku, často už v únoru, kdy je voda velmi chladná. Při teplotě vody pod + 6 stupňů Celsia se skrývají na dně a v husté vegetaci, nepřijímají potravu a jen velmi málo se pohybují. Když teplota stoupne nad 8 stupňů Celsia, začínají být aktivní. Během 10 až 14 dnů pak už získávají samečkové svůj typický svatební šat.

K rozmnožování připravení čolci, zvláště samečkové, jsou velmi hbití živo čichové, pohybující se ve volné vodě jako rybky. Bez problémů se mohou vynořit pro vzduch z velké hloubky, vzplývat ve volné vodě, lovit zde kořist a zahájit svatební hry. V průzračné vodě je můžeme pozorovat velmi dobře, protože v době rozmnožování vnikají do vhodných vod v pozoruhodném množství. Stává se často, že v jejich blízkém okolí neexistují žádné další k rozmnožování vhodné vody. Samečkové, kteří se chtějí pářit, se často ve větším množství shlukují kolem jedné samičky, aniž by docházelo k jakémukoli soupeření. Sameček připravený k páření se většinou postaví před samičku tak, že se oba partneři dotýkají čenichy, sameček ohne ocásek dopředu a začne jím vlnovitě pohybovat. Zároveň vypouští z kloaky vonné látky, jež přihání k samičce. Několik dní po úspěšném přenosu semene (viz čolek velký) začne v té době pozoruhodně silná samička klást 150-300 vajíček. Lepí je jednotlivě a pečlivě pomocí zadních nožek do listů vodních rostlin. Za příznivého počasí se vajíčka vyvíjejí po dobu asi 14 dnů, za chladného počasí potřebují k vývoji často dobu víc než dvakrát tak dlouhou. Čerstvě vylíhlé larvy jsou asi 10 mm dlouhé a zpočátku nejsou schopné účelně se pohybovat. Po opuštění vaječného obalu klesají ke dnu nebo zůstávají náhodně kdekoli viset. Zpočátku se živí prvoky (nálevníky), brzy však začínají lovit drobné korýšky a Jinou podobnou drobnou kořist. Starší larvy jsou převážně hnědavé, jejich ploutevní lem na hřbetě i na ocásku je zakončen tupě, mají keříčkovité vnější žábry a slabé přední nožky. Mohou dorůst délky až 40 mm. Po proměně (metamorfóze) v malé čolky získávají matnou suchou kůži a jsou žlutaví nebo hnědaví. Žijí zahrabáni v zemi v nejrůznějších denních úkrytech (např. pod kameny) a vodu vyhledávají opět k rozmnožování asi ve stáří tří let, kdy pohlavně dospívají.

Potrava: Čolci obecní se živí během života na souši nejrůznějším drobným hmyzem, pavouky, svinkami a malými červy. Ve vodě je jejich hlavní kořistí hmyz, červi a drobní korýši. V časném předjaří mohou tvořit jejich hlavní potravu vajíčka skokana hnědého. Čolci dovedou velmi obratně vyloupnout tato vajíčka z jejich vaječných obalů. Dovedou tak vyžrat celé shluky žabích vajíček. Všeobecně: Jsou-li čolci obecní v období života ve vodě příliš rušeni, mohou vydávat kvákavé tóny. Suchozemská forma naopak často reaguje strnutím těla v typické ohnuté poloze. Výjimečně se u tohoto druhu setkáváme i s dospělými jedinci, kteří mají po celý život zachovány larvální znaky (keříčkovité žábry apod.) a rozmnožují se. S takovým setrváním v larválním stadiu (neotenií) se setkáváme často zvláště u čolka horského.

Čolci obecní se odedávna ubránili obrovskému množství různých nepřátel, např. velkému hmyzu (larvy vážek a potápníci), rybám, žábám, hadům, rejskům, krysám, ježkům, kunám a dokonce i divokým prasatům. Teprve v důsledku ničení nebo chemického zamoření mnoha malých vodních nádrží dochází k tomu, že tito čolci na mnoha místech vymizeli. Dnes žijí mnohé populace čolka obecného navzájem izolovaně a nenacházejí žádnou náhradní vodu, když je jejich pradávné místo rozmnožování zasypáno nebo využito jako smetiště. Tím je vyloučeno jejich rozmnožování.

Všichni čolci svlékají pokožku v nepravidelných intervalech. Stará pokožka se svléká odzadu a během života ve vodě většinou, na souši jen zřídka, ji zvířátka sežerou. V přírodě se doposud nepodařilo pozorovat spícího čolka. Že však spí, bylo zjištěno u čolků chovaných v akváriu. Při spánku pevně zavřou oči a zůstávají kdekoli na dně nebo mezi rostlinami nehybní s typicky k tělu přitaženými předními končetinami.

Čolek obecný sameček

Čolek obecný samička

Čolek horský (Triturus alpestris)

Znaky: Středně velký tmavý čolek s plochou a širokou hlavou, silným tělem, krátkými končetinami, ze stran zploštělým ocasem a v době suchozemského života se suchou, sametu podobnou, často jemně zrnitou kůží. Exempláře žijící ve vodě, zvláště k rozmnožování připravení samečkové, mají kůži hladkou. Mimo dobu rozmnožování je hřbetní strana těla šedá až černavá, často matně skvrnitá, břišní strana těla je žlutooranžová až ohnivě červená. Svatební šat samečků: Hřbetní strana těla šedá až světle šedá, často i modrošedá až jasně světle modrá s kresbou nebo bez ní. Středem hřbetu se táhne asi 2 mm vysoký žlutočerný lem, začínající mezi očima a pokračující na ocase jako tmavá řada skvrn. Pod ním je zóna blankytně modrá, hraničící se žlutooranžovou až ohnivě červenou břišní stranou. Ocas má značně široký kožní lem a více či méně výrazný modrobílý pruh. Samičky: Hřbet má zelenavou, světle nebo tmavě šedou až černou barvu, často výrazně mramorovanou. Břicho je zbarvené jako u samců. Celková délka: samečkové asi 80 mm, samičky až 110 mm. Samičku čolka horského lze zaměnit s čolkem velkým, nemá ale nikdy na břiše skvrny. Naproti tomu má čolek velký na břiše nápadné černé skvrny.

Rozšíření: Na severozápadě od jižního Dánska, na jihovýchodě po Rumunsko a Bulharsko a od střední Francie po Řecko. Vyskytuje se v izolovaných oblastech na Pyrenejském poloostrově a v severní Itálii, nežije ale v Irsku a Anglii. Tvoří mnoho velmi zajímavých poddruhů.

Prostředí: Vyskytuje se sice i v nížině, především však žije v podhůří a v horách. Vystupuje do nadmořské výšky až 3000 m. Rád obývá biotopy v blízkosti vod, jako jsou např. vegetací bohatá údolí potoků a světlé listnaté lesy. Vyžaduje stojaté a pomalu tekoucí vody, v nichž se rozmnožuje. V jižních oblastech žije ve značně vysokých polohách. Zde je hojný v neobhospodařovaných krasových oblastech chudých na vegetaci.

Způsob života: Během života na souši je nočním živočichem. Za dne zůstává ukryt v různých úkrytech, např. pod kameny nebo pod mechem, zvláště rád pod trouchnivějícími kmeny a v dutinách mezi kořeny stromů. V období rozmnožování ve vodě osídluje hlavně chladné vody jako jsou tůně a rybníky v oblasti listnatých lesů, úseky pomalu tekoucích horských potoků s klidnou vodou a velmi chladná horská jezera. Vyskytuje se však i v prosluněných místech ve vodě, najdeme jej v meandrujících příkopech na horských lukách (např. v Bosně/Hercegovině) a žije i v kalných, často téměř 20 m hlubokých, skotem neustále navštěvovaných vodních prohlubních (Černá Hora), které se v nekrytých polohách přes den silně zahřívají a v noci drasticky ochlazují. Čolci z takových míst dorůstají pravidelně menších velikostí a v důsledku přizpůsobení extrémnímu prostředí jsou zbarveni na hřbetě světle hnědě. Čolek horský žije na mnoha místech ve společnosti čolka obecného a čolka velkého, skokana skřehotavého a kuňky žlutobřiché, často i s nepřáteli jako jsou oba evropské druhy sladkovodních želv a užovka obojková. Ve vysokých polohách Šumavy osídluje často tytéž vody jako skokan hnědý. Vodní populace jsou zpravidla vystaveny mnohem většímu nebezpečí než pozemní .formy, žijící v úkrytech a aktivní v noci. Živí se jimi velký vodní hmyz, ryby, obojživelníci, plazi, ptáci i savci.

V klimaticky příznivých podmínkách se čolci horští vydávají do vody k páření ihned po procitnutí ze zimního spánku. Během 10-14 dnů se už rozmnožují. Protože se často vyskytují ve vodách nezarostlých rostlinami se světlým dnem, můžeme je lépe pozorovat než jiné druhy. Stejně jako je tomu u čolka obecného shromažduje se okolo jedné samičky často větší počet samců. Vábící sameček se přitom postaví proti samičce, takže se oba jedinci mohou dotýkat čenichem. Mává ocáskem, ohnutým kolem boků a vysílá vonné látky, vyměšované kloakou, směrem k samičce. Tato svatební hra může trvat delší dobu. Vzdálí-li se samička, sameček ji sleduje a znovu a znovu ji vábí s velkou vytrvalostí, dokud se mu samička nezačne věnovat. Toto chování přiměje samečka, aby se od samičky trochu vzdálil. Dotkne-li se k páření ochotná samička lehce jeho ocásku, vypustí samec spermatofor, který zůstane viset na kloace sledující jej samičky. Spermatofor vnikne pak samičce do kloaky. Jeli ve vodě vodní vegetace, klade pak samička velké množství vajíček jednotlivě a velmi pečlivě mezi listy vodních rostlin.

Ve vodách bez vegetace klade vajíčka jednotlivě nebo ve shlucích. Za teplého počasí se líhnou už zhruba po 14 dnech asi 8 mm dlouhé larvy. Jejich vývoj do proměny trvá asi 3 měsíce. Po skončení rozmnožování, většinou v červnu/červenci, zůstávají čolci ještě delší dobu ve vodě. Pomalu ztrácejí svatební šat a po několika dnech či týdnech opouštějí vodu. Z vody vylézají za deštivého a chladného počasí i během dne, obvykle však v noci. Podle počasí. většinou v říjnu, vyhledávají čolci své bezmrazé zimní úkryty v zemi, pod kmeny, pod kořeny nebo pod velkými kameny. Zde se často shromažďují ve velkém množství, někdy spolu s jinými druhy obojživelníků. Zimu přečkávají ve strnulém stavu. Překvapí-li čolky při vyhledávání zimních úkrytů silné mrazy nebo když mráz pronikne až do úkrytů, dochází mnohdy k jejich úhynu. Evropští čolci, kteří z nějakého důvodu nemohou přečkat zimu v úkrytu, nejsou na jaře schopni rozmnožování.

Potrava: Během života na souši se čolek horský živí nejrůznějším hmyzem a jeho larvami, červy, beruškami zedními a pavouky. Ve vodě požírá kromě vodního hmyzu, drobných korýšů a červů i malé čolčí a mločí larvy a žabí pulce.

Všeobecně: Čolci horští putují po opuštění vody do přilehlých úkrytů a tak žijí v nejbližším okolí. Doposud bylo popsáno 10 poddruhů čolka horského. Těžištěm jejich rozšíření je Jugoslávie. V bosenském Vranickém pohoří žije v nadmořské výšce asi 2000 m v jezeře Prokosko endemický (tj. jen zde) poddruh T. alpestris reiseri Malou část veškeré této populace tvoří jedinci, kteří dýchají po celý život žábrami. Pozornost zaslouží mimoto i některé poddruhy z různých vysoko položených krasových území Černé Hory. Tito čolci se vyznačují tím, že všichni mají vnější žábry a v tomto stadiu se také rozmnožují (neotenie). Na souši žijící čolci mají značné nároky na klimatické podmínky okolního prostředí. Aby zamezili ztrátě vody, zdržují se přes den na místech s vyšší vlhkostí, např. pod zetlelým dřevem, a využívají noční vlhkosti. Ve svých denních úkrytech, jež jsou sice vlhké, ale ne mokré, sedí často více exemplářů pohromadě v místech s nejvhodnějším mikroklimatem. Všichni pozemní čolci (s výjimkou čolka velkého, který má obvykle slabě vlhkou kůži) mají suchou, sametu podobnou kůži, která je silnější než u jedinců, žijících ve vodě. Čolek horský dosahuje pohlavní zralosti ve stáří asi 3 let. Teprve pak se vydávají dospělí čolci poprvé do vody.

Čolek horský sameček

Čolek horský samička

Čolek hranatý (Triturus helveticus)

Znaky: Drobný štíhlý čolek s podlouhlou hlavou, zaobleným čenichem a ze stran zploštělým ocasem. Po stranách hlavy probíhají přes oči tmavé pruhy. Hřbetní strana těla je žlutá, olivová až světle hnědá, obvykle tmavě skvrnitá či mramorovaná. Slabě průsvitné hrdlo s příčným zářezem je růžové. Břišní strana je bělavá se slámovitě žlutým středem. Ve svatebním šatu mají samečkové tmavě hnědou kresbu na hlavě a od týlu probíhá na hřbetě i na ocase značně vysoký nepřerušovaný lem, stejně jako naspodu ocásku. Zdobí jej dvě řady tmavých skvrn a ve spodní části světle modrý pruh. Zaoblený konec ocasu vybíhá v 5-6 mm dlouhé vlákno. K dalším znakům samečků patří znatelné zduření boků, nápadné kožní lemy mezi prsty a polokulovitá kloaka. Celková délka je 80-90, zřídka 100 mm.

Rozšíření: Od severního okraje Pyrenejského poloostrova přes Francii, Švýcarsko, země Beneluxu až po západní Německo. Žije i v Anglii.

Prostředí: V oblasti výskytu je velmi rozmanité. Žije jak v prostředí bohatém na vegetaci, tak i v místech na vegetaci chudých. Rozšířen je jak v nížinách. tak i v pahorkatinách a v horách. Vyskytuje se až do nadmořské výšky 1400 m, vystupuje však na některých místech. např. v severním Španělsku, do 2000 m. Vyhledává většinou okolí menších vod, kde se rozmnožuje.

Způsob života: Za dne se zdržuje většinou pod kameny nebo kmeny padlých stromů a projevuje se až za soumraku. Časně na jaře (březen/duben) vniká do různých nádrží, např. do klidných potoků, rybníků, zatopených pískoven a do vodní vegetací zarostlých jezírek. Vyskytuje se i v dočasných kalužích a ve slabě brakické vodě. V některých vodách žije hojně ve společnosti čolka horského a obecného. Při páření se sameček staví proti samičce a přihání k ní ocáskem vonné látky, které vyměšuje z kloaky. Takové vytrvalé dvoření trvá tak dlouho, dokud se mu samička nezačne věnovat. Pak vypustí sameček, který se poněkud vzdálil spermatofor, který zůstává lpět na kloace následující jej samičky. Několik dnů po oplození začíná samička klást 200 až 300 vajíček jednotlivě mezi listy vodních rostlin. Za příznivého počasí se z nich po 14 dnech líhnou larvy. Nepříznivé počasí může jejich líhnutí prodloužit na víc než dvojnásobnou dobu. Po skončení páření a kladení vajíček opouštějí čolci velmi brzo vodu. Za dne je pak možno objevit je jen stěží. Po proměně se mladí, asi 30 mm dlouzí čolci stěhují na souš, kde až do pohlavní dospělosti žijí nočním životem.

Potrava: Hmyz, červi, drobní korýši.

Všeobecně: Samičky čolka hranatého a obecného rozeznáme zvláště v období, kdy se zdržují ve vodě, jen stěží. Nejjistějším znakem samičky čolka hranatého jsou 2 malá vyvýšená místa na chodidlech zadních nožek. Přesto, že oba druhy čolků žijí mnohde pohromadě, nejsou jejich křížení v přírodě doložena. V umělém prostředí v akváriu byli naproti tomu kříženci zaznamenáni. Některé jižní poddruhy čolka obecného se vyznačují podobným svatebním šatem jako čolci hranatí. Samečkové mají nápadné zduřeniny po stranách těla, nepřerušovaný hřeben na hřbetě a na ocase často ocasní vlákno. Vyskytují-li se oba druhy pohromadě ve yodě, nelze jejich larvy s jistotou rozlišit. Čolek hranatý žije převážně na souši.

Čolek hranatý sameček

Čolek velký (Triturus cristatus)

Znaky: Velký, skutečně robustní čolek se zrnitou kůží, silnými končetinami a dlouhými, černě a žlutě pruhovanými prsty. Ocas je dlouhý asi jako trup, je ze stran zploštělý a u samic má žlutavou nebo oranžovou spodní hranu. Čolci žijící ve vodě mají pravidelně horní stranu těla tmavě hnědou až černavou, většinou tmavě skvrnitou. Na souši (zvláště zástupci typického poddruhu T.c. cristatus) mají často hřbet jednobarevně černý. Hlava, krk po straně a boky jsou posety nesčetnými droboučkými křídově bílými body. Na skvrnitém krku je zřetelný příčný záhyb. Břišní strana je žlutá až žloutkově žlutá či oranžová s velkými černavými skvrnami. V době rozmnožování mají samci vysoký hluboce rozeklaný hřeben na hřbetě, který je od vysokého lemu horní části ocasu oddělen hlubokým výřezem. Dalším znakem samce, připraveného k páření, je nádherný matně perlově zbarvený pruh na ocase, který - i když méně výrazný - je patrný i při životě na souši, a má černé, nápadně ztlustlé okolí kloaky. Samičky jsou na rozdíl od ostatních čolků často větší než samci. Zatímco kůže jiných čolků je během života na souši suchá, je u čolků velkých obvykle vlhká. Celková délka se značně různí, často je 140-160 mm, řidčeji i 180 mm.

Rozšíření: Obývá značnou část střední a jižní Evropy od střední Francie po západní Asii, vyskytuje se i ve Skandinávii a v Anglii. Nežije v Irsku, jižní a jihozápadní Francii i v jižním Řecku a na ostrovech Středozemního moře. Na tomto obrovském areálu tvoří čolek velký 4 poddruhy, z nichž je nejrozšířenější poddruh T.c. cristatus, a to od jižní Skandinávie a Anglie přes střední Francii až do západní Asie. Tři ostatní poddruhy žijí v těchto oblastech: T.c. carnifex v Itálii, v alpské oblasti Rakouska a ve Slovinsku, Jugoslávii. T.c. dobrogicus žije v povodí Dunaje na západ od Křemže až po dunajskou nížinu v Rumunsku. T.c. karelini obývá jižní Jugoslávii, Albánii, Bulharsko, Řecko, Malou Asii, Krym a Kaykaz až po severní Persii.

Prostředí: Žije v nížině i v horách, kde se vyskytuje do nadmořské výšky 1000 m, zřídka až do 2000 m. Obývá značně odlišné biotopy, vždy však v blízkosti vody. Přednost dává rostlinstvem zarostlým, přírodním biotopům, vyskytuje se však hojněji v zemědělských oblastech. Je schopen rozmnožovat se i v malých nádržích, do nichž se stěhuje v předjaří.

Způsob života: Čolci velcí jsou v období života na souši velmi leniví a pomalí a přes den se ukrývají pod kameny, padlými kmeny a větvemi, v děrách v zemi a v puklinách zdí. Ukryty opouštějí obvykle až za tmy. V době rozmnožování během časného jara (březen/duben) vyhledávají čisté, vodní vegetací zarostlé rybníky, zatopené pískovny a lomy, řidčeji i menší jezera a pomalu tekoucí strouhy. Zde se jim vyvine během několika dnů hladká kluzká kůže a kožní lemy, u samců pak i bizarní"hřeben" na hřbetě. V tom období se podstatně mění i způsob jejich života. Tito živočichové, na souši tak neobratní, se pak pohybují téměř s rybí elegancí. I když jsou ve vodě aktivní i za dne, není snadné je pozorovat. Zdržují se většinou na dně nebo mezi vodním rostlinstVem. Všimneme si jich jen tehdy, když vyplouvají k hladině, aby polkli vzduch. Průběh vynoření a ponoření je často tak rychlý, že se pozorovatel musí dívat velmi pečlivě, aby čolka nepřehlédl. K rozmnožování připravený sameček čolka velkého se při vyhledávání samičky buď pohybuje na dně, nebo na ni čeká na určitém místě.

Reaguje na každý nápadnější pohyb v dohledu a ihned k němu připlouvá. Samečkové, kteří se tak setkají, se dotýkají čenichy a tak navzájem poznají své pohlaví. Poznal-li sameček čichem samičku, postaví se před ní šikmo nebo napříč. Prohne hřbet do tzv. kočičího postoje a začne přihánět vlnivým pohybem ocásku k samičce vůni, kterou vylučuje z kloaky. Pohyby ocásku mohou být přitom tak důrazné, že víří části dna (listy, bahno a kousíčky dřeva). Samičky nepřipravené k páření se od samečka odvrátí nebo se pokoušejí odplavat. Samečkové se je většinou pokoušejí následovat, zaujímají znovu tuto vábicí pozici a snaží se opět přimět samičky k páření. Je-Ii samička ochotna se pářit. pomalu se k samečkovi přiblíží. Ten se od samičky poněkud vzdálí a pohybuje se před ní, samička jej následuje a čenichem se dotýká jeho ocásku. Tyto slabé doteky přimějí samečka k vypuštění spermatoforu na dno. Přitom prohne ocásek vzhůru, doširoka rozevře kloaku a po několika krocích klade na dno spermatofor. V jeho stopě následující samička kráčí přes spermatofor, který zůstane viset na její kloace a vnikne do ní. Několik dnů po oplození začne samička s kladením vajíček, jež trvá několik týdnů. Během této doby naklade jednotlivě mezi listy vodního rostlinstva 200-300 vajíček. Přitom samička ohne listy nebo části listů zadníma nožkama do tvaru U a vypustí vajíčko, které je lepivé a octne se tak v jakési kapsičce. Larvy, které se líhnou zhruba po 14 dnech, jsou dlouhé asi 10 mm a zprvu se živí nejmenšími vodními organismy (nálevníky), brzy však začínají lovit planktonní korýše a jiná drobná sousta. U starších larev čolka velkého se vyvíjejí velmi nápadné keříčkovité vnější žábry, slabé žaberní štěrbiny a vysoký hřbetní a ocasní lem, vybíhající v dlouhou jemnou špičku. Většinou se ukrývají mezi vodním rostlinstvem, můžeme je však též vidět, jak bez pohybu plavou ve volné vodě. Na rozdíl od žabích pulců, jimž se nejdříve vyvíjejí zadní nohy, vyrůstají u čolků nejdříve nohy přední. Asi po 3 měsících při délce 50-70 mm nápadné vnější žábry mizí, hnědavé zbarvení larev se mění na černavé a malí čolci opouštějí vodu. Nevyschne-li zcela voda v nádrži, kde se rozmnožili, zůstávají zde dospělí čolci ještě několik týdnů a opouštějí ji až v pozdním létě (jednotliví jedinci mohou zůstávat ve vodě po celý rok). Jejich denní aktivita se změní v aktivitu noční a žijí pak zcela skrytě. Než nastanou první noční mrazy, vyhledávají úkryty v zemi, kde nemrzne, např. pod kořeny, aby tu přečkali v zimním klidu několikaměsíční chladné období. V předjaří (březen/duben) putují pak bez průtahů do vody, kde se rozmnožují.

Potrava: Během suchozemského života se živí hlavně nejrůznějšími červy, malými plži a členovci. Během života ve vodě jsou jejich kořistí kromě berušek vodních, drobných korýšů, červů, atd. i larvy čolků a žabí pulci (např. pulci skokanů hnědých, štíhlých a ostronosých). Jejich nároky na potravu jsou pozoruhodné.

Všeobecně: Na rozdíl od ostatních čolků, kteří po dokončení proměny zůstávají na souši, dokud asi ve třetím roce nedosáhnou dospělosti, můžeme se s mladými čolky velkými ve vodě setkávat často. Ti však ještě nejsou schopni rozmnožování.

Čolek velký ve svatebním hávu

Čolek mramorovaný (Triturus marmoratus)

Znaky: Velký a silný čolek s plochou širokou hlavou, silnýma nohama a hrubou až slabě zrnitou kůží. Jeho typické zbarvení je světle až intenzívně mechově zelené, u některých populací i tmavě olivově zelené s tmavohnědým až černavým mramorováním. Břišní strana je světle až tmavě šedá, řidčeji světle červená s bělavými a tmavými skvrnami. V období života na souši je tento druh často výrazněji a kontrastněji zbarven než během života ve vodě a jeho kůže je v té době suchá a jakoby krásně sametová. Uprostřed hřbetu samic je zpravidla, na hřbetě mladých čolků vždy, nápadný svítivě oranžový podélný pruh. V době rozmnožování ve vodě má samec na hřbetě a na ocase vysoký, na okraji nerozčleněný žlutavý tmavě pruhovaný hřeben. Ocas zdobí stříbrně bílý podélný pruh. Samci mají nápadně vystouplou, samice plochou oblast kloaky. Celková délka je až 160 mm, čolci mramorovaní z portugalských hor bývají obvykle o něco větší.

Rozšíření: Střední a jižní Francie, značně rozšířen je na Pyrenejském poloostrově.

Prostředí: Žije v nejrozmanitějších biotopech v nížině, pahorkatině i v horách. Ačkoli literární údaje se dosti různí, můžeme se s tímto druhem setkat i v nadmořské výšce 1400-1600 m.

Způsob života: Během období suchozemského života se za tmy aktivní čolek mramorovaný zdržuje ve dne v úkrytech, např. v děrách v zemi, v dutinách pod kameny a pod spadlými kmeny. Při rozmnožování, které se odbývá ve vodě, je - pokud jde o výběr vody - tento druh značně přizpůsobivý. Navštěvuje jak zarostlé tůňky a pomalu tekoucí potoky, tak i zatopené pískovny a lomy bez jakékoli vegetace. Vniká i do různých nádrží a studen, jež jsou v některých oblastech rozšíření tohoto druhu jedinými místy, kde se může rozmnožovat. Páření probíhá podobně jako u čolka velkého. Samice klade během několika týdnů 200-300 světle zelených vajíček jednotlivě mezi listy vodního rostlinstva, ve vodách bez vegetace lepí vajíčka na kameny nebo do shluků a nepečuje o ně. Larvy, které se líhnou asi po 14 dnech, jsou zprvu dlouhé asi 10 mm. Během zhruba tří měsíců vyrostou na 40-50 mm a vodu opouštějí jako velmi pěkně zbarvení, rodičům podobní drobní čolci.

Potrava: V období terestrického způsobu života se čolci mramorovaní živí v noci červy, plži, malým hmyzem a pavouky. Ve vodě jsou aktivní během dne a jsou vždy připraveni lovit potravu. Čilé živočichy, jako např. pulce dříve se množících žab (např. Rana ridibunda perezi a Hyla meridionalis) stejně jako vlastní larvy či larvy jiných čolků (např. Triturus boscai), loví mocným výpadem a polykají. Menší potravu, jako jsou larvy komárů nebo perloočky, loví tak, že ji nasají do tlamky.

Všeobecně: Čolek mramorovaný může po skončení páření a nakladení vajec opustit vodu, může zde ale zůstávat po delší čas nebo žít po celý rok ve vodě. Ve střední a jižní Francii se překrývají hranice výskytu čolka mramorovaného a čolka velkého. Oba mohou žít v téže vodě a křížit se. O křížencích se zmiňujeme u čolka velkého. Čolci mramorovaní byli opakovaně vysazováni do různých oblastí. V parku bonnského Muzea A. Koeniga, kam bylo v r. 1936 vysazeno asi dvacet exemplářů, vydržel tento druh po mnoho let - asi do roku 1950.

Čolek mramorový sameček

Čolek mramorový samička

Čolek karpatský (Triturus montandoni)

Znaky: Drobný zavalitý čolek se zrnitou kůží. Má širokou hlavu se třemi podélnými rýhami. Hřbet je olivově zelený, zelenavý nebo hnědavý, často tmavě skvrnitý či mramorovaný. Bříško je jednobarevně žluté až oranžové. V době páření mají samečkové nízkou hřbetní hranu a výrazně vyboulené boky. Ocásek je ze stran zploštělý se širokým lemem a je zakončen niťovitým vláknem. Celková délka je 80-90 mm (samci! a 100 mm (samice).

Rozšíření: Karpaty (Slovensko, Rumunsko, Ukrajina, Polsko), Oderské vrchy a Orlické hory v České republice.

Prostředí: Suchozemská forma je aktivní v noci. Za dne žije skrytě pod padlými kmeny či pod kameny. Vodní forma má hladkou kůži a je aktivní za dne. Dlouhé zimní období přečkává v bezmrazých dutinách. Na jaře žije ve vodě.

Potrava: Červi, hmyz, svinky, pavouci, ve vodě drobní korýši, larvy hmyzu atd.

Všeobecně: Tento čolek byl v r. 1901 vysazen v Bavorském lese a pozorován v roce 1938 a znovu v r. 1950.

Čolek karpatský suchozemský

Čolek iberský (Triturus boscai)

Znaky: Drobný, zavalitý čolek s čenichem tupě zaobleným a často s podélnou rýhou. Hřbet samečků je hnědavý, hřbet samiček zelenohnědý, jeho středem se často táhne světlá střední linka a drobné černé skvrnky. V době páření mají samci na hřbetě nízký hřeben, zřetelně vyduté boky a ze stran zploštělý ocas s širokým lemem, na jehož konci může být trnitý výrůstek. Žluté až oranžové bříško je po stranách světlé a je tmavě skvrnité. Celková délka je 8-9 cm.

Rozšíření: Západní část Pyrenejského poloostrova (Portugalsko).

Způsob života: Za dne žije na souši většinou pod kameny a potravu vyhledává v noci. V době páření vniká do malých tůní a rybníčků, velmi často i do studní, a v té době je aktivní za dne. Tento druh přečkává zimu v klidovém stadiu.

Potrava: Červi, hmyz, drobní korýši atd.

Čolek italský (Triturus italicus)

Znaky: Velmi drobný hnědavý čolek s krátkou hlavou a charakteristicky zbarvenými lícemi. Jeho hřbetní strana je hnědavá s malými nepravidelně rozmístěnými tmavými skvrnami. Boky jsou žlutavé s olivovými skvrnami a slabě se kovově lesknou. V době páření ve vodě mají obě pohlaví po stranách hlavy žlutou skvrnu a na ze stran zploštělém ocásku nízký lem. Sameček je menší a má v době rozmnožování vydutou kloaku a obvykle krátké vlákno na konci ocásku. Celková délka je 65-75 mm.

Rozšíření: Střední a jižní Itálie.

Prostředí: Okolí malých zarostlých vodních ploch. V horách až v nadmořské výšce 1500 m.

Způsob života: Na souši žije v úkrytech, aktivní je v noci. V období, kdy se zdržuje ve vodě, je naopak aktivní za dne.

Potrava: Drobní červi, pavouci, mouchy, vodní hmyz a drobní korýši.

Převzato z Průvodce přírodou – obojživelníci a plazi, Ikar, Praha 1997.

NAHORU



© Copyright 2008 TOM Zuřivý čolek. Programming Karel Nitsch. Hosting Dexus